Pásmo - "Pásmo": ESKAPISMUS A ŽITÁ VÍRA

Beskydy, 2024, heavy metal - post punk

Autor recenze: Ondřej

Dneska mi udělal ohromnou radost balíček od Vřesová Studánka, v němž se skrývala kazeta PÁSMO i s tričkem a mapou. A protože jsem už vícekrát sliboval, že o nahrávce napíšu, není lepší příležitosti než teď, kdy přicházejí objednané balíčky a chystá se nové album. Budu se soustředit hlavně na textovou a atmosférickou stránku.
Pásmo je společným projektem slezských jurodivců Jan Sludged Pospíšil a Piotr Woźnica. Oba mají na svém kontě už několik skvělých alb a v Pásmu spojili síly. U obou se v individuálních projektech promítá do textů jejich křesťanská víra, zde se však dostává více do popředí a duchovní výklad písní je vždy mnohem více nasnadě a je pevně propojen se samotnými eskapistickými příběhy z beskydského pásma. To vytváří zajímavý paradox, protože eskapismus a žitá víra mohou být místy bytostně ve sporu - a album je o to umělecky bohatší!

Začínáme písní Noc rozhodnutí, která je známá už ze starší kompilace. Je to výborný vstup do zóny, funguje vlastně jako vstupní modlitba - ostatně se tu objevuje i motiv prostrace - "ležíš tváří k zemi bez hnutí". Jedeme nákladním autem, které řídí "šofér - naše jistota" - jedno z hned několika půvabných pojmenování Hospodina, které na albu najdeme. "Úzkost na srdci, zdali doběhnem" je krásné vyjádření náboženského sebezpytování.

Následuje militantní dvojice Hřmotný amplión a Ochrana hranic. První ohromí hlavně originálním motivem hradby zesilovačů, která zároveň slouží jako východně křesťanský ikonostas. "Pásmo - čistoty hráz", zde bojujeme s bezbožnými vlivy okolního světa - eskapismus tu víře poskytuje sílu načerpanou z fantazie. Ochrana hranic je na hranici jakéhosi oi punku, vlastně veselá, "hrozičská" píseň. Opět vymezení vůči vnějšku, jeden ze základních rysů eskapismu.

Toto vymezování vrcholí v následující písni, která uzavírá první polovinu alba. Poslední melouch je asi nejdrsnější skladbou, máme zde hardcorové vlivy a výborný sci-fi text uvozený samplem z Ocelového města - "nemožné neexistuje". Kromě sympatického schizo pomrkávání ("Antarktida, Argentina") zde cestujeme rovnou na měsíc, kde nás čeká boj s "věčným kolonizátorem" - dnes už víme, že jde o odpich k chystanému druhému albu :) Na tomto albu však funguje jako divoký příběh, který si vyprávějí stalkeři (v intencích bratrů Strugackých a Andreje Tarkovského, nejde o oplzlé pronásledovatele žen) u táborového ohně a velmi snadno se ve fantastických motivech na chvíli ztratí, disociují, představují si vzdálené světy. Eskapismus vrcholí a na nás čeká druhá polovina alba.

Není náhoda, že je uvozena meditativní instrumentálkou Samovar. Fantasmagorické vyprávění skončilo, je na čase uvařit čaj, z oken sledovat déšť, dumat o všem, co jsme zatím zažili a slyšeli a zároveň se připravit na jistý návrat do reality.

Ten začíná skvělou vypalovačkou Bunkr osvěty. Zdá se, že se opakují motivy vymezení, ale mají trochu introspektivnější podobu - vracíme se k hodnotám, za které vlastně bojujeme ("konec samoty, mravní prázdnoty"). Připomínáme si, že žitá víra je cestou velmi nepohodlnou ("snads nečekal nic nóbl").

 
Po této duchovní obnově znovu vstupujeme do lesů pásma s více otevřeným srdcem a hledáme Operátora vysílače, "navigátora s vousy divokými" - opět to považuji za krásná pojmenování pro Boha otce. "Chceš mu potřást rukou, on zůstává nahoře a usmívá se" - pokorné seznání Boží svrchovanosti. Zde se asi nejlíp prolíná cesta duchovní a ta fyzická, turistika po zóně, do níž je spirituální skutečnost promítána. To je pro mě jeden z oblíbených způsobů uměleckého zpracovávání krajiny, takže opravdu cením.

Zbývá poslední píseň - Slezská zima. Nečekané jemná, smířlivá a přitom intenzivní. Ocitáme se v kavárně, dokonce v dámské společnosti, což v textech slezských jurodivců nebývá zvykem :) Pro mě jde o srovnání s tím, že vírou máme žít i v každodenním provozu, nikoli jen ve fantazii. Což ostatně vyvolává potřebu toho, aby byla o to silnější, jednoznačně vyjádřená - "jediná jistota, že Bůh je s náma". Tuto myšlenku stoprocentně sdílím a podaná je tu krásně, naléhavě - tak naléhavě, jak to není možné při eskapismu, ale jen při statečném rozhodnutí realitě čelit. Není náhodou, že jsme se od vojenských fantazií a alegorií posunuli k takto jednoznačnému vyjádření a že je album dokonce zakončeno biblickým mluveným slovem, Piotrovou recitací z evangelia svatého Jana.

Moc jsem toho nenapsal o hudbě samé, většinou jde o přirozenou směs heavy metalu a post-punku, typický rukopis slezských jurodivců, tentokrát v o něco odlehčenější, rockovější podobě. Atmosféra vždy perfektně sedí k textům; lesy, ostnaté dráty, betonová opevnění jako byste měli přímo před očima. Je krásné se v tomto světě na chvilku ztratit a také se, jím posíleni a povzbuzeni k duchovnímu životu, zase vrátit do světa skutečného. Nějaké číselné hodnocení zde psát nebudu, ale asi je jasné, že se mi album líbí hodně, mnohokrát jsem ho slyšel a mnohokrát ještě poslechnu. Takže díky moc za tento klenot.
Ondřej